Zemřel profesor Gerald Schneider, objevitel „dvou vizuálních systémů“, ve věku 84 let

Gerald E. Schneider, emeritní profesor psychologie a člen komunity MIT po více než 60 let, zemřel 11. prosince 2024 ve věku 84 let.

Schneider byl uznávaným expertem na vztah mezi strukturou mozku a chováním, zaměřoval se na neuronální vývoj, regeneraci a změněný růst po poranění mozku a na behaviorální důsledky změněných spojení v mozku.

Pomocí syrského zlatého křečka jako svého oblíbeného pokusného subjektu Schneider významně přispěl k rozvoji neurověd. V roce 1969 publikoval v časopise Science koncept dvou vizuálních systémů – jednoho pro lokalizaci objektů a druhého pro jejich identifikaci – zlomový okamžik ve studiu vztahů mezi mozkem a chováním. V roce 1973 popsal „efekt prořezávání“ v axonálním traktu dospělých křečků, kteří měli v raném věku poškození mozku. V roce 2006 jeho laboratoř v časopise Biological Sciences ohlásila dosud neznámou nanobiomedicínskou technologii pro opravu a obnovu tkání. Článek ukázal, jak navržený samo-sestavující se peptidový nanostrukturovaný skelet může vytvořit prostředí vhodné pro regeneraci axonů, které nejenže prorostou místem akutního poranění v optickém traktu křečků, ale také spojí mozkovou tkáň dohromady.

Jeho práce ovlivnila výzkum a myšlení mnoha kolegů a studentů. Mriganka Sur, Newtonův profesor neurověd a bývalý vedoucí katedry Brain and Cognitive Sciences (BCS), vzpomíná, jak Schneiderův článek „Is it really better to have your brain lesion early? A revision of the ‘Kennard Principle’“, publikovaný v roce 1979 v časopise Neuropsychologia, ovlivnil jeho práci na přepojování retinálních projekcí do sluchového thalamu, která byla použita k odvození principů funkční plasticity v kůře.

„Jerry byl extrémně inovativní myslitel. Jeho hypotéza o dvou vizuálních systémech – pro detailní prostorové zpracování a pro zpracování pohybu – založená na jeho analýze vizuálních drah u křečků předznamenala a inspirovala pozdější práce na drahách tvaru a pohybu v mozku primátů,“ říká Sur. „Jeho popis zachování axonálního stromu během vývoje položil základ pro pozdější myšlenky o homeostatických mechanismech, které spoluregulují neuronální plasticitu.“

Profesorka Ann Graybiel, profesorka institutu, byla Schneiderovou kolegyní více než pět desetiletí. Vzpomíná, jak ji Schneider na začátku její kariéry požádal o pomoc při mapování horního colliculusu.

„Považovala jsem to za čest a s velkým nadšením jsem na tom velmi tvrdě pracovala. Bylo to mé první mapování, kterému v budoucnu následovalo mnohem více,“ vzpomíná Graybiel. „Jerryho fascinovalo chování zvířat a od počátku učinil mnoho objevů s použitím křečků jako hlavních pokusných zvířat. Zjistil, že si mohou hrát. Zjistil, že dokážou fungovat způsoby, které se jevily velmi sofistikované. A ano, mapoval dráhy v jejich mozku.“

Schneider vyrůstal v Wheatonu v Illinois a v roce 1962 absolvoval Wheaton College s titulem z fyziky. Na MIT ho najal Hans-Lukas Teuber, jeden ze zakladatelů katedry psychologie, která se později stala katedrou Brain and Cognitive Sciences. Walle Nauta, další zakladatel katedry, učil Schneidera neuroanatomii. Tato dvojice měla hluboký vliv na formování jeho zájmu o neurovědy a jeho výzkum.

„Oba dva velmi obdivoval a byl k nim velmi přilnavý,“ říká jeho dcera Nimisha Schneiderová. „Byl interdisciplinárním vědcem a líbil se mu tento aspekt neurověd a fascinovaly ho záhady lidského mozku.“

Krátce po dokončení doktorátu z psychologie v roce 1966 byl v roce 1967 najat jako asistent profesora. V roce 1970 byl jmenován docentem, v roce 1975 získal titul profesora a v roce 1977 byl jmenován profesorem.

Po svém odchodu do důchodu v roce 2017 zůstal Schneider zapojen do katedry BCS. Profesor Pawan Sinha přivedl Schneidera na kampus na jeho poslední angažmá na kampusu v rámci série „SilverMinds Series“, iniciativy v Sinhově laboratoři, která má za cíl zapojit vědce v jejich „stříbrných letech“.

Schneiderův výzkum měl nezaměnitelný dopad na Sinhu, který se s ním jako postgraduální student seznámil a inspiroval jeho dílo spojující strukturu a funkci mozku. Jeho práce na regeneraci nervů, která spojovala fundamentální vědu a dopad na reálný svět, mu sloužila jako „Polární hvězda“, která vedla Sinhovu práci při zakládání jeho laboratoře jako junior profesora.

„I přes smutek z jeho ztráty jsem vděčný za inspirativní příklad, který nám zanechal života, který tak bezproblémově spojoval genialitu, laskavost, skromnost a houževnatost,“ říká Sinha. „Bude nám chybět.“

Schneiderův život se točil kolem výzkumu a výuky, ale měl i mnoho dalších dovedností a koníčků. Na začátku života se věnoval malování a s přibývajícím věkem ho přitahovala poezie. Byl také zručný v truhlářství a výrobě nábytku. Sám si postavil originální klece pro křečky v laboratoři, spolu s mnoha kusy domácího nábytku a regálů. Bavila ho příroda kdekoli ji našel, od včel v jeho zahradě až po turistiku a návštěvy státních a národních parků.

Trpěl diabetem 1. typu a v době smrti se blížil k dokončení knihy o účincích hypoglykémie na mozek, kterou jeho rodina doufá, že v budoucnu vydá. Byl také autorem knihy „Brain Structure and Its Origins“, kterou v roce 2014 vydalo MIT Press.

Přežila ho jeho manželka Aiping, jeho děti Cybele, Aniket a Nimisha a nevlastní dcera Anna. Předcházel ho ve smrti dcera Brenna. Přežil ho také osm vnoučat a 10 pravnoučat. Pietní akt na jeho počest se konal 11. ledna v kostele svatého Jakuba v Cambridge.